Hned mi bylo jasné, že v Čechách nemůžeme nikam jinam než na ty naše voňavé písky. Původní plán byl: Drábské světničky, Adršpach a Ostrov. Ale při hledání filmařů mi štastná náhoda přihrála do cesty Kletterkiddies, který jsou v Českým ráji jako doma, a tak jsme tam nakonec zůstaly celý týden.
Po nočním příjezdu jsme se v úterý probudily do pěknýho dne. Ale protože v pondělí lilo a skály byly mokrý, musely jsme vybrat hajlajnu, která se napíná bez lezení. Zajely jsme pro začátek na Klokočky, na lajnu, která už byla tahaná: Davová psychóza 20long / 25high (hajlajnu pojmenuje vždy ten, kdo jí první přejde tam i zpět). Na jedné straně jsme kotvily obhozem, na druhé tutovou borovičkou.
Po nočním příjezdu jsme se v úterý probudily do pěknýho dne. Ale protože v pondělí lilo a skály byly mokrý, musely jsme vybrat hajlajnu, která se napíná bez lezení. Zajely jsme pro začátek na Klokočky, na lajnu, která už byla tahaná: Davová psychóza 20long / 25high (hajlajnu pojmenuje vždy ten, kdo jí první přejde tam i zpět). Na jedné straně jsme kotvily obhozem, na druhé tutovou borovičkou.
 |
Ance na lajně Holčičky na provázku 40m long/20m high
foto by © Kletterkiddies
|
U napínání musí člověk všechno kontrolovat, pojišťovat, nic nezamotat a nehodit dolů a musí být trpělivý. Trvalo nám to asi 4 hodiny (takový běžný čas). Za tu dobu se ochladilo, rozfoukalo a rozpršelo. Takže při finálním dopínání nebyla úplně nálada to moc hrotit. Lajna byla tedy řádně prověšená, takže docela obtížná. První jsem šla já a bylo to žůžo. Ono při tom pohledu a pohybu docela zapomenete na déšť a vítr, a jen si užíváte ty motýlky v břiše. Druhá šla Faith, ta už motýlků zažila celá hejna, a tak si místo sedáku vzala rovnou swami (smyčka kolem pasu, spadnout do toho bolí) přešla to suše, ale s úsměvem na tváři. Třetí šla Jelena, která kvůli těhotenství /v době akce ve 4 měsíci/ také nesměla padat. Vítr i déšť se trochu ztišily, z hospody nic nebude, jdeme radši chodit. Po prvním přechodu člověka opustí taková ta posvátná úcta, a chce se mu užít si to ještě víc. Začne trikovat, serfovat, koukat dolů pod nohy, do kraje a do nebe.
 |
Jelena a její nejlepší pokus na čtyřicítce....no trochu s Faith překážíme v záběru...
foto by © Kletterkiddies
|
 |
Pokus o šedesátku (Faith se připravuje na další přechod)
foto by © Kletterkiddies
|
Nebo chce zažít větší volnost jako Faith a přiváže se jen za jeden kotník. Suše to přejde tam a zpět. Odváže se, mrkne na nás: "hele jdu jen zkusit, jak se budu cejtit" a nejištěná se šoupe po lajně od skály. Když na druhé straně vyleze na skálu a říká "No dneska mi to bude stačit one way" a pro sebe dodá "teda takhle se děsit při sólu" a zavrtí hlavou. Zbývá asi hodina do západu, jsme vychozené, vysmáté (jako vždy po lajně). Balíme to. Akorát nevíme, co budeme tahat dál. Dnešní déšť znamená další dva dny bez lezení..
 |
Double drop knee
foto by © Kletterkiddies
|
Čtvrtek ráno prší. Opět přemýšlíme, jestli neodjet do Ostrova, nebo do Ádru, tam už prý včera nepršelo. Ale Honza přichází s nápadem napnout z masivu na masiv v Zámecké rokli u Hrubé Skály, přímo nad Myší dírou. Kotvení strom-strom a bez lezení. Všechno jde jak po másle a za 2 hoďky už je napnutá nová lajna: Shining downstairs fish 24long / 28high. Tak jí pojmenovala Jelena, která si jí přešla jako první a smála se jak sluníčko. Pak jsme jí přešly i my a pak ještě jednou dokolečka.
Večer jsme šli omrknout Skalák, na Sahaře to vypadalo na pěknou čtyřicítku. A jak jsme obdivovaly ty pískovcový tvary, Honza jen tak ukázal na Ocún a Únorovou: to by byl směr, co holky...
Večer jsme šli omrknout Skalák, na Sahaře to vypadalo na pěknou čtyřicítku. A jak jsme obdivovaly ty pískovcový tvary, Honza jen tak ukázal na Ocún a Únorovou: to by byl směr, co holky...
 |
the plank
foto by © Kletterkiddies
|
 |
Lezení na Suškách byla fakt psina
foto by © Kletterkiddies
|
V noci pršelo, lézt se bude moct až v neděli. Sakrlblé co teď?
Na jedné straně se to dá obejít na druhé se leze krátký komín. Jelena kotví jednu stranu, hází lano dolů. Protahujeme ho s Faith hustníkem. Lezu komín a vytahuji železo nahoru. Tahám za lano a to se lehce prosmýkne větvemi a hurá, oba konce už jsou spojený. Přivazuji lajnu a taháme jí na druhou stranu. Mezitím Faith vylezla za mnou a špekuluje nad kotvením. Nevypadá to úplně dobře, všechno je tu hrozně oblý nebo v blbý vejšce. Navíc Jelena volá, že nám nestačí lajna. Je to tak, do pohodlného napínání nám chybí 5 metrů. Jako šlo by to, ale kladky by musely být fakt dlouhé a to komplikuje jak napínání, tak chození. Navíc na tu naší stranu bychom musely najít nějakou dobrou kládu, kterou bychom vrazily do spáry. Představa hledání klády a tahání jí nahoru je poslední kapka, vzdáváme se. Kletterkiddies se nás snaží povzbudit, ale nejde to, jsme demotivované. Sundaváme co jsme připravily, jdem se najíst a vyspat. Po cestě zpět potkáme asi 300 metrů od skal takové hezké malé pevné klády, které by se nám přesně hodily. Zmar.
Den na to se na lajnu vrátíme. Jde to jak po drátkách. Ve dvě je hotovo a my jsme taky hotový. Na nebi ani mráček a 30 ve stínu. Jdu na to. Směrem z Ministranta na Únorovou mi to moc nejde, je vedro a nemůžu tam najít pořádný bod na koukání. Jenže highline není o tom najít tisíc důvodů, proč to nejde, ale o tom najít ten jeden správný, kvůli kterému to půjde. Přejela jsem kladečkou na druhou stranu. Hle, odsud to je mnohem lepší. Jeden dva pády a už stojím na lajně a už cítím, jak je moje tělo naladěno na její frekvenci. Jdu. Myšlenky přichází a rozklepávají mě, posílám je pryč jak mýdlové bubliny. Jsem skoro u konce, třesou se mi kolena, ale uvnitř jsem jistá a tělo zalévá blaho, ještě před tím než seskočím na skálu.
Faith si to přeběhne on sight. Zbytek odpoledne patří Jeleně, která má svou nejdelší hajlajnu 35 m, takže bojuje o osobák. Ovšem za zhoršených podmínek, protože ví, že nesmí jít úplně na svůj max. Lajnu musí vždy chytit, neb případný pád do odsedky by mohl ohrozit její děťátko. Je to těžké, ale Jelena je hustá, dává několik pokusů za půlku.
K večeru si to s Faith ještě pochodíme a pojmenujeme lajnu "Holčičky na provázku" (40 long/20 high). Lajnu necháváme do druhého dne. Jsme unavení, ale štastní.
V neděli vstáváme opět brzy. Čeká nás poslední náročný den. Ráno Jelena ještě zkouší Holčičky na provázku. Faith s Tomášem a Honzou lezou navrtat Únorovou. Kwjet s Vojtou vytáhnou fix na Ocún. V poledne je navrtáno a můžeme začít kotvit. Jelena začíná cítit tlak protože na šedesátku musíme použít lajnu ze čtyřicítky. Snaží se nás nezdržovat a rychle to přejít. Rozejde se, klepanec v třetině ustojí a pokračuje, za půlkou znejistí, pár váhavých kroků. Padá, chytá lajnu, ale ta jí vyklouzne. Není to žádný drastický pád, spíš se do té odsedky sesunula, než že by do ní řachla, ale je na sebe hrozně naštvaná a je jí to líto.
Jsme s Faith na Únorové, kluci jsou na Ocúnu, Jelena je vyčerpaná a spí. V sedm je lajna napnutá, je nádherná, exponovaná a dlouhá. Faith na to jde první. Dvakrát to rozejde a spadne (poprvé za celý týden). Napotřetí posbírá všechnu odvahu a pustí se do toho. Jde pomalu a na její vyrovnaný styl dost máchá rukama a zhluboka dýchá. V třetině se poprvé ozve: "Come on Faith!" a pak každý čtvrtý pátý krok: "Come on Faith!" "Keep walking!" "No,no,no come on Faith". Je to drama, ale Faith se nevzdává. Posledních pár kroků a už křičí radostí, směje se a něco jim na druhé straně povídá. Směr později pojmenuje "Shangri-la".
Řada je na mě, jsem nervní viděla jsem Faith, jak na tom bojovala. Šoupu se po lajně od skály a začínám se do toho směru zamilovávat. Vstávám, padám, vstávám, padám. Chybí mi hec. Vracím se vyčerpaná na skálu a usínám. Faith zatím rozchází pokus zpět. Tentokrát na sebe "Come on" nenechá dlouho čekat. Faith odfukuje čím dál intenzivněji a křičí na sebe čím dál hlasitěji. Ke konci už má úplně sucho v krku, křičet už radší nepřestává, přeskakuje jí hlas, ale její "Come on" jí zdárně dovedlo zpět. Je zpocená, štastná, úplně září. Vojta na ní, jestli by ještě nechtěla udělat pár kroků směrem k němu, že je perfektní světlo na focení. Bez okolků se vrací na své bojiště. Je úplně uvolněná a celou lajnu naprosto bez problémů a tiše přechází zpět k Vojtovi. Psychika je mocná.
Končíme, sundáváme lajnu, balíme a opouštíme krásný svérázný Český ráj.
Na závěr chci poděkovat Kletterkiddies, nejen za zdokumentování, ale za obětavost, nadšení, podporu a za srandu, která s nimi fakt je. Děkuji Tomášovi (Rambovi), Kwjetovi a Markovi za jejich ochotu, bez nich by na Sahaře těžko vznikly obě lajny. Děkuji za podporu značkám Deuter, Rock Empire, Equilibrium slackliners, Husky a Wild Roses. A ze všeho nejvíc jsem vděčná za holky, a za to co jsem s nimi prožila. Jsme každá z jiné země, každá máme jiné sny, ale uvnitř jsme kovány ze stejné hmoty.
Tímto bychom zároveň chtěli poprosit další highlinery: v Českém Ráji jsme se i přes přísná pravidla ochrany přírody setkali jen s otevřeností a pochopením. Pokud budete chtít něco napnout, myslete na zachování harmonie vztahů mezi místními a highlinery a začínejte další NOVÉ projekty vždy konzultací na správě konkrétní oblasti... Náš sport je stále v začátcích a krásných možností je v okolí spousta...
No comments:
Post a Comment